Dnes ráno jsem četla starší článek o muži jménem James Bain, který seděl 35 let ve vězení, přestože byl nevinen (odkaz najdete na konci). V roce 2009 byl propuštěn na základě genetického testu, který jeho nevinu konečně dokázal. Až do roku 2010 bylo jenom v USA na základě testu DNA opět osvobozeno přes 260 odsouzených vězňů. Mnozí z nich si odpykali opravdu dlouhé tresty, 17 z nich mělo před sebou dokonce výkon trestu smrti! Nikdo však nedosáhl rekordní doby 35 let, kterou strávil James Bain nevinně za mřížemi. Co bylo na tom všem ale nejvíce udivující, byla skutečnost, že osvobozený nejevil ani hořkost ani hněv. Prohlásil: „Vložil jsem vše do Boží ruky.“

Marně jsem se snažila vžít do jeho situace. Neumím si vůbec představit, že bych nevinně strávila ve vězení jediný rok, měsíc, týden. . . Přesto však tento dnes již starý muž nikoho neobviňoval – takové věci měl jistě dávno za sebou. Zřejmě se se vším smířil, všem odpustil a nyní prožíval čistou radost ze svého osvobození.

Většina lidí se často odvolává k soudům, když se jim děje jakékoli příkoří ve víře, že tam je ta pravá spravedlnost, která se jich zastane a pravda se konečně ukáže. Ano, mnohdy to tak, díky Bohu, opravdu bývá. . . zatím. Ale ne vždy. Všichni ti soudci, obhájci a advokáti jsou jenom lidé a jako takoví jsou samozřejmě chybující. Někdy nevědomě, jindy dokonce vědomě. Lidé jsou prostě jenom lidé.

A co Bůh? Je dokonale spravedlivý alespoň On nebo také občas chybuje? Když se rozhlédneme kolem sebe, můžeme velmi snadno dojít k závěru, že Bůh je nespravedlivý. Ba co víc – že vůbec neexistuje. I starozákonní proroci si často kladli otázky ohledně Boží spravedlnosti. Prorok Abakuk se ptal: „Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš?“ (Abk 1,3). David si zase stěžoval: „Jak dlouho se, Bože, smí protivník rouhat?“ (Ž 74,10). Jeremjáš vyslovil troufalou výzvu Bohu: „Chci s tebou mluvit o tvých soudech: Proč je úspěšná cesta svévolníků?“ (Jr 12,1).

Ještě jsem se snad nesetkala se skeptikem, který by nezmínil tento problém jako hlavní důvod svého skepticismu. Tato otázka je bez jakýchkoli pochyb tou nejpoctivější a nejryzejší otázkou, stojící před křesťanskou vírou – vírou, která hovoří o milujícím Bohu, který má všechno dění pod kontrolou.

Pravdou je, že mnozí z těchto tazatelů jsou lidé, kteří nechtějí uvěřit a hledají si pro svoji nevíru pádné důvody jako výmluvu. Jistě je spousta těch, kteří se ve svém srdci již dávno rozhodli nevěřit, ale jistě je i mnoho takových, jejichž mysl i srdce s tímto problémem upřímně zápasí. Kdosi to vyjádřil velmi trefně: „Trpící ctnost a vítězící neřest – to dělá z člověka ateistu.“

Ano, křesťan může být obviňován, že na podobné otázky nedokáže uspokojivě odpovědět. Mnohdy na ně ani nemůže odpovědět, protože nezná všechna fakta, aby mohl vyvodit správný závěr. Avšak tazatel si musí přiznat zase to, co svědčí proti němu – a sice, že o této otázce nikdy nepřemýšlel opravdu poctivě a do hloubky. Totiž skeptik, který pokládá otázku o původu zla, utrpení a nespravedlnosti ve světě, na ni také sám musí umět odpovědět. Jak skeptici vysvětlují problém bolesti? Jak všechno tohle zdůvodní, když z toho všeho vynechají Boha, satana a otázku lidského hříchu? Naprostá většina takových odpovědí pak hraničí s absurditou.

G. K. Chesterton na tento kontrast výstižně poukázal slovy: „Když se víra v Boha stává složitou, existuje tendence od Něho utéci. Ale pro všechno na světě, utéci k čemu?“ Nabízí ti, kteří Boha popírají snad smysluplnější odpovědi?

Bible tyto otázky nepřechází mlčením, jak si někteří mylně namlouvají. Naopak! Hovoří o nich s nesmírnou vážností. Kniha, která se zabývá otázkou lidského utrpení a bolesti a která bývá snad nejčastěji citována, ale také nejvíce nepochopena, je kniha Jób. Jóbovo jméno se stalo synonymem utrpení. Uvážíme-li navíc, jak stará je tato kniha, nelze než žasnout nad hloubkami, do nichž se noří. A výsledek? Ani smrt nemohla zničit Jóbovo společenství s Bohem. Jedna píseň to vyjadřuje takto: „Drahý Pane, dovol mi vidět tento svět tak, jako kdybych se díval Tvýma očima.“ Důvěra v Boží charakter a vševědoucnost - tam bylo nakonec jádro jeho síly.

Lidé si možná příliš často osvojují nadměrnou sebejistotu založenou na iluzi vlastní vševědoucnosti. Měli bychom si také položit otázku, na základě čeho vlastně rozsuzujeme co je dobré a co je špatné? Na základě pocitů? A čích pocitů? Hitlerových nebo pocitů milující matky? Jinými slovy musí existovat standard, podle něhož určujeme, co je dobré a co je špatné. A tento standard je nade vším. Pokud věříme v dobro, musíme uznávat mravní zákon, podle něhož odlišujeme dobro od zla. A pokud věříme v mravní zákon, musíme také předpokládat Zákonodárce, jehož existenci se však většina skeptiků snaží popřít, nikoli prokázat. Neexistuje-li totiž Tvůrce mravních zákonů, pak neexistují ani mravní zákony samotné. O čem tedy dál diskutovat?

Pokud věříme, že vesmír sám o sobě nemá žádný mravní základ či důvod své existence, nemůžeme se logicky ptát, proč je amorální. Pokud tento svět a život na něm vznikl jakousi náhodou (což je samo o sobě naprosto nemyslitelné), nemůžeme se odvolávat na spravedlnost. Spravedlnost ve světě bez Boha totiž nemůže existovat. My ale víme, že spravedlnost existuje – velmi často se na ni totiž odvoláváme. A jistě tím nemyslíme pouze tu naší, lidskou, ale ještě jinou, která tu naší přesahuje. Ovšem lidská spravedlnost, přestože vzešla z Boží (desatero přikázání), je stále dost odlišná od té Boží. Boží spravedlnost totiž obsahuje aspekty, které lidská spravedlnost nikdy neobsáhne. Jedním z takových aspektů je Boží vševědoucnost. Dalším, řekla bych, je ´poněkud´ jiný úhel pohledu. (Více o se o tom rozepisuji v rubrice Svědectví klíčové dírky). Nikdy se tedy nebudeme moci na daný problém podívat způsobem, jakým ho vidí Bůh a nikdy také nebudeme mít tolik informací, abychom jej mohli správně posoudit. Náš úsudek je vždy beznadějně nedokonalý. Jsme bytosti, které jsou místně, časově i rozumově omezené a i když se nám v dnešní době může zdát, že informací máme dost na to, abychom mohli udělat definitivní tečku za všemi náboženskými otázkami, není tomu tak. Čím více totiž máme informací, tím méně si s nimi víme rady. Někomu se může na nějakou dobu dařit nepřemýšlet a jen tak si proplouvat životem s falešnou domněnkou, že tyhle věci řešit nepotřebuje. Dalo by se říct, že mít štěstí prožít život bez hlubších zamyšlení je v konečném důsledku velká smůla. Vsadit všechno na jednu kartu - tedy že všechny ty povídačky o Bohu jsou jeden velký nesmysl - není příliš moudré.

Pokud budete o všem (včetně sebe) přemýšlet opravdově bez jakéhokoli obelhávání a falešných iluzí, dříve či později dojdete k závěru, že. . . Bůh je. Ale jaký je? Co je to za „spravedlnost“, kterou vidíme kolem sebe? Jak může být Bůh při tomhle všem spravedlivý? Vraťme se zpět k Jóbovi. Jeho reakce na slova přítele je zcela opačná, než bychom čekali. Ptá se: „Což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ (JB 9,2) Jób dobře tušil, že Boží spravedlnost nebude totožná s lidskou, přestože opakovaně tvrdil, že vede čestný život a koneckonců – tvrdil to i sám Bůh. Jób se ale příliš soustředil na vlastní charakter a bezúhonnost, a proto ztratil z dohledu charakter samotného Boha.

Jób se nikdy od Boha nedozvěděl pravý důvod svého utrpení. Naučil se ale odložit soustředěnost na své ´já´ a opravdu a do hloubky začal hledat Toho, o kterém dříve slyšel pouze z doslechu (Jób 42,5 -6).

Ne, nemyslím si, že všechna ta nespravedlnost a všechny ty hrůzy, které denně vidíme, slyšíme nebo o nich čteme, mají něco společného s Bohem. To je všechno lidská práce – důsledek neposlušnosti a odpadnutí od Božích pravidel hry. A Bůh je nechá sklízet ovoce, které sami zaseli, aby viděli a snad i pochopili, že takhle si to nepředstavoval. Kdo ví, třeba jednoho dne ve svém utrpení začnou hledal dál než na mělčině. Třeba se odváží do hlubokých a temných vod svého srdce a zděsí se z toho, co tam najdou. Třeba je utrpení dovede ke zkoumání sama sebe a skrze to dojdou poznání Toho, který je Původcem Počátkem i Koncem všeho.

Když budete žít celý život ve tmě, a pak někdo najednou rozsvítí, bude to bolet než Vaše oči přivyknou světlu. Možná hodně bolet. A když si nakonec Vaše oči zvyknou, zděsíte se z toho nepořádku, prachu a špíny, kterou světlo odhalilo. Pak budete mít pouze dvě možnosti – opět zhasnout a dál žít v iluzi, že je vše v pořádku. Anebo začít uklízet. Takový úklid není ale otázkou jedné hodiny, dne, týdne ani měsíce. Je to úklid na zbytek života, a proto ne každý je ochoten nechat si rozsvítit do hlubin svého srdce. Ovšem, příležitostí k tomu máme během svého života nespočet.

Bolest a utrpení jsou neoddělitelnou součástí lidského života, ale také nepostradatelnou složkou na cestě poznání smyslu života a lidské existence vůbec. Krásně to vyjádřil Malcom Muggeridge následujícími slovy:

„Navzdory očekávání na zkušenosti, které se mi kdysi jevily jako zvláště zdrcující a bolestné, teď pohlížím s jistým uspokojením. A skutečně mohu s čistým svědomím říci, že vše, čemu jsem se za svůj pětasedmdesátiletý život na tomto světě naučil, vše, co vskutku pozvedlo a obohatilo mou existenci, přišlo skrze trápení a nikoli skrze štěstí. Jinými slovy: i kdyby bylo možno trápení z naší pozemské existence nějak odstranit, výsledek by nebyl život plný rozkoše, ale život příliš plochý a nicotný na to, aby byl opravdu snesitelný. Ano, přesně v tom spočívá význam kříže, a právě kříž, víc než cokoli jiného, mě neúprosně přitáhl ke Kristu.“

Stejně tak Annie Johnston Flintová, která většinu života protrpěla, napsala autobiografii s příznačným názvem Jak se rodí krása. Zde je část jedné její nejkrásnější básně:

On dodává srdci sil v námaze bez konce,

pozvedá lehkostí, kde břemen přibývá,

v temnotě trápení milostí rozsvěcí,

hodiny zkoušek zlých pokojem odívá.

Když studna denních sil až na dno vysychá

a marnost svírá nás v užší a užší kruh,

když zejí prázdnotou sýpky vší naděje,

tu teprv poznávám, jak štědře dává Bůh.

Člověk, který zná Boha a Jeho Syna Ježíše Krista osobně a rozumí významu kříže, najde v temnotách světlo daleko snadněji než člověk, který se problémů dotýká pouze filosoficky. Bod skutečného setkávání nastává tam, kde se neosobní poznání Boha stává osobní důvěrou Bohu a podřízením se Jeho vůli s vírou, že jedině On zná odpovědi na všechny otázky. Takový krok přináší bytostnou proměnu postoje směrem k pokoji, který dává jedině Ježíš Kristus a spolu s ním vědomí, že tento život je pouze začátek něčeho velkolepého. Něčeho, co si neumí žádný člověk ani ve snu představit – života věčného. A možná teprve tam nabude spravedlnost toho pravého rozměru. Teprve tam jí bude učiněno za dost.

Přeji Vám všem i sobě, abychom se tam jednoho dne setkali!

Slíbený odkaz: 

http://zpravy.idnes.cz/nevinny-american-stravil-35-let-ve-vezeni-ven-ho-dostal-test-dna-p7n-/zahranicni.aspx?c=A091217_152212_zahranicni_ipl