Odmalička jsem chodil do kostela a věřil, že Bůh existuje. Věřil jsem také v konečnou spravedlnost – že jednou bude soud a Pán Bůh spravedlivě posoudí, co lidé v tomto světě dělali, takže stojí zato dělat dobro, jednat poctivě a mít rád druhé lidi, i když to mnohdy není snadné.

Proto jsem se snažil naplňovat vše, co jsem v kostele slyšel, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo a můj vztah s Bohem byl spíše vztahem strachu. Nevěděl jsem, co se mnou udělá, až jednou budu stát před Jeho soudem. Nebyl jsem totiž dokonalý. Věděl jsem, že mám mít rád své rodiče, ale přesto jsem měl velké problémy ve vztahu s otcem. Věděl jsem, že mám ctít svoji matku, ale často jsem jí něco vyčítal. Mnohokrát jsem se také kamarády nechal strhnout k něčemu, s čím jsem ani vnitřně nesouhlasil

Velmi jsem toužil dosáhnout smíření s Bohem a mít s Ním vztah pokoje a lásky. Když jsem byl na vysoké škole, dokonce jsem chodil ke zpovědi – každý měsíc, pak každých čtrnáct dní a nakonec každý týden, ale nepřineslo mi to ten trvalý hluboký klid, který jsem hledal.

Také smysl života byl pro mne velkým otazníkem. Proč žiju, kam to spěje, kam jdu, kam se jednou dostanu po smrti? „Jaký to má vůbec smysl?" říkal jsem si. „Vstát ráno a jít do školy nebo později do práce, mít rodinu, mít děti, zase ráno vstát a jít do práce, mít sílu koupit chleba, abych měl sílu ráno vstát, jít do práce a vydělat peníze, abych mohl koupit chleba a tak dále. . . a nakonec zemřít? Někdo si možná říká, že tady po něm něco zůstane, ale jestli později celý tenhle svět zanikne, tak to taky nemá smysl." Dospěl jsem k závěru, že jestli není Bůh, tak pro mne ten život nedává smysl. Pokud totiž není Bůh, není život po smrti a pokud něco nepokračuje, pokud nevidím dál než jenom do důchodu a do smrti, tak je to pro mne málo.

Začal jsem na tyhle otázky vážně hledat odpovědi – jestli Bůh opravdu je, jestli je život po smrti a jak můžu dosáhnout smíření s Bohem. A jednou jsem potkal člověka, který mi řekl dobrou zprávu: že Bůh mě má rád, že Ježíš zaplatil za moje hříchy a že když v něho uvěřím, Bůh mi odpustí a budu žít navždycky s Ním.

Pochopil jsem, že k tomu, aby mi bylo odpuštěno, nestačí chodit do kostela a dodržovat Boží přikázání. Nejdůležitější je věřit, že Ježíš zaplatil za moje hříchy na kříži, že On je ten, kdo mě zachránil. Ten večer jsem navázal vztah s Ježíšem právě tím, že jsem Ho poprosil o odpuštění. Pozval jsem Ho do svého života a začal jsem Mu důvěřovat. Řekl jsem mu asi něco takového: „Pane Ježíši, odpusť mi, že jsem si šel svojí cestou. Odevzdávám ti svůj život, prosím, veď mě a změň mě, abych byl takovým člověkem, jakým ty mě chceš mít. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy."

Od té doby jsem ve svém srdci začal prožívat pokoj a vděčnost. Vztah strachu se změnil na vztah lásky. Věděl jsem, že Bůh mi opustil, přijal mě a já jsem Mu z lásky chtěl být poslušný. Projevilo se to také ve vztazích s rodiči a přáteli. Bůh mě naučil mít otce rád takového, jaký je, i když se otec nezměnil. Bůh mi dává sílu odpouštět a když někomu ublížím já, jdu za ním a poprosím ho za odpuštění. Bůh mi také dal nový smysl života. Vím, proč žiju, vím, kam jdu a vím, co se mnou bude po smrti. Teď věřím, že mi Bůh odpustil a po smrti budu s Ním.

Ing. Karel Šustek