Jdi na obsah Jdi na menu
 


Drahý čtenáři,

průměrný člověk žije 25 550 dní. Možná by stálo zato, oddělit pár minut k přečtení alespoň této úvodní strany. Třeba Ti to pomůže přijít na to, jak správně naložit s časem, který máš ještě před sebou.

 

ZDRAVÍ NA PRVNÍM MÍSTĚ?

 

Naše kultura je kulturou okamžitých výsledků, okamžitého úspěchu a okamžitého uspokojení. Zvykli jsme si mít všechno pokud možno hned. Žijeme v době blahobytu a hojnosti. Máme neskutečné možnosti a k tomu, abychom jich mohli patřičně využívat, potřebujeme dvě věci – peníze a zdraví. Heslem dnešní doby by mohlo být „ZDRAVÍ ZA KAŽDOU CENU“. Ať už si blahopřejeme k jakékoliv příležitosti, nikdy tam nechybí „hlavně to zdravíčko“, na tom ostatním zas až tak nezáleží – to už se nějak srovná samo. Co na tom, že se manželé hádají, rodiny rozpadají, děti neposlouchají rodiče a utíkají z domova? Jakoby nám na tomhle všem zas až tak moc nezáleželo. Nebo se snad domníváme, že všechny tyto problémy hravě zvládneme pouze za předpokladu, že budeme při plné síle?

 

Pokud je tedy zdraví tou nejdůležitější věcí na světě, tak jak je možné, že úplně zdraví lidé páchají sebevraždu? Jak to, že existuje tolik zdravých a přitom nešťastných lidí, kteří nemají žádný smysl života? Moderní medicína se všemožnými prostředky snaží co nejvíce prodloužit život lidem, kteří nemají pro co žít. Možná, že se v blízké budoucnosti hranice lidského věku opravdu posune o pár let či desítek let dál. A zasáhne to právě tu generaci, která o to stojí ze všech nejméně, protože má už teď v mládí sebedestruktivní sklony.

 

Netvrdím, že zdraví není důležité. To ne! Každý rodič chce mít zdravé dítě. Všichni potřebujeme být jakžtakž zdraví, abychom mohli v každodenním životě normálně fungovat a zabezpečit své rodiny. Zdraví je pro život důležité, ale rozhodně není nejdůležitější. Někdy až v nemoci poznáme, co všechno jsme zanedbávali a učíme se být vděční. Zdraví nám dodává nejenom sebejistotu, ale často nás přivádí do mělkých vod. Skutečně, dokud máme vše, co potřebujeme, náš život zůstává příliš povrchní. Jakmile však přijde nemoc, začínáme přehodnocovat. Najednou máme více času na přemýšlení, nikam nepospícháme, chybí nám věci, které jsme předtím považovali za samozřejmost, a proto jsme si jich nevážili. Nemoc nemusí vždy nutně představovat zlo. Zatímco zdraví dodává našemu životu potřebnou dynamiku, nemoc nás naučí brzdit a na nějaký čas zastavit, ohlédnout se, zrekapitulovat. . . To vše jsou věci, které bychom měli dělat běžně, ale neděláme. Nasadili jsem příliš rychlé tempo, které nás nutí redukovat na maximum. Často ale vyřazujeme ze svého rozvrhu právě ty nejdůležitější věci, což může mít pro náš další život katastrofální následky.   

 

 

  PRÁZDNOTA

            

Pro lepší představu ohledně prázdnoty nám poslouží obraz malého chlapce obklopeného o Vánocích hromadou nejdůmyslnějších a nejdražších dárků. Pár minut poté, co si všechny dárky otevřel a prohlédl, sedí v pokoji a civí do zdi, deprimovaný tím, že tolik věcí ho znudilo v tak krátkém okamžiku. A stejně tak i my všichni ochutnáváme nové nabídky, lákadla a zážitky, přesto nakonec cítíme jen zmatek a údiv, kam že se to zaslíbené uspokojení vytratilo.

 

Naše doba nám přinesla nejméně čtyři velké výdobytky, jež jsme všichni vítali jako příslib nových zážitků. Ale zklamání na sebe nedalo dlouho čekat. Především jsme vstoupili do věku komunikace. Nikdy dříve nemělo lidstvo takové možnosti. Dokonce i muži sáhli k psaní dopisů jen proto, že se tato činnost propojila s „mašinkami“. Kdyby to byla jen obyčejná pošta, celé kouzlo by bylo ztraceno, ale „e“ před slovem „pošta“ psaní dodalo jiný rozměr.

 

A přesto, uprostřed všech těch vynálezů a novým možností vyrůstají vyšší a hůře překonatelné zdi mezi lidmi. Kolikrát slyšíme rodiče, jak si stěžují na své děti sedící celé hodiny u počítače, odděleny od zbytku rodiny. Kdo myslíte, že má na jejich výchovu největší vliv – otec, matka nebo počítač?

 

Za druhé, věk technologie nám začíná předkládat účet, který se více než na našem kontě odráží ve ztrátě vyrovnanosti a klidu. Každý nový vynález nám má údajně šetřit čas, který je dnes největším majetkem – pokud ho máte. Ale když se podíváme na Hong-Kong či Singapur, bašty nejpokrokovější technologie a hospodářské síly, uvidíte, že i tam svítí světla kanceláří dlouho do noci. Už nezáleží na každém dni, ale na každé vteřině, protože nepatrné zpoždění může znamenat bankrot. 

 

Za třetí, lékařská věda nám přinesla nesmírné zdokonalení prostředků k zachování života a zdraví. A přesto jsme ztratili definici života samotného. Hovoříme o právu na dobrovolnou smrt pro dospělé, zatímco ty nejkřehčí a nejpotřebnější zabíjíme dříve, než jim vůbec přisoudíme právo na život. Každou hodnotu se snažíme předefinovat. Zlepšení životní úrovně s sebou přineslo zhoršení chápání podstaty života a vzájemného porozumění.

 

C. S. Lewis jednou psal o podobnosti mezi technologií a magií: „Dávní lidé si kladli otázku, jak formovat duši, aby vyhovovala realitě a odpověď nacházeli v ctnostech a moudrosti. Moderní lidé současnosti se ptají, jak změnit realitu, aby vyhovovala našim vášním a touhám. A odpověď nacházejí v moderních technologiích.  Veškeré naše „výhody“ – vynálezy a pokrok – nás nedostaly vůbec nikam. Žádná předchozí generace nebyla tolik závislá na antacidech a antidepresivech, jimiž se snažíme zklidnit své uštvané duše a které používáme jako náplast na naše vykloubené životy. 

 

Za čtvrté, lidská sexualita nebyla nikdy dříve tak zkoumána, předváděna a podbízena veřejnosti, jako je tomu dnes. Komunikace, technologie, pokroky v medicíně a sexuální svoboda – to vše nás ještě více spoutává a naši kulturu to činí stále povrchnější. Nářek osamělosti se ozývá z miliónů srdcí. Proč trpíme takovou prázdnotou? 

 

Dějiny dvacátého století jsou z velké části zaplňováním této prázdnoty. Jedním z největších experimentů tohoto století byl pokus vybudovat lidskou civilizaci bez Boha. Vykořenit z lidstva víru, protože se předpokládalo, že ve světě bez Boha se lidem povede lépe. Přední myslitelé doufali, že křesťanství mohou nahradit světské ideologie, které už člověka nebudou omezovat žádnými náboženskými zásadami. Boha jsme tedy vytěsnili ze svých životů a spolu s Ním i celý morální výklad lidského života. Tím jsme získali svět bez cíle a bez smyslu.

 

Obklopujeme se krásami a prožitky všeho druhu, abychom alespoň na chvíli zapomněli, že jsme smrtelní. Možná právě proto, se lidská touha po pocitech stala jejich cílem. A tak se honíme za spoustou věcí, které nám samy o sobě smysl života nenabízejí, ale alespoň na chvilku zaplní tu strašnou prázdnotu, která začne zžírat každého, kdo, ať už z přesycenosti nebo zvědavosti, začne trochu přemýšlet nad smyslem života.

 

 

SMYSL ŽIVOTA

   Smysl! Ten nade všechno důležitý hřeb,

na kterém visí zbytek života.

    A jakou cenu zaplatíme za tu nesmírnou chybu,

   jestliže hřeb nezatlučeme pořádně 

a do hloubky.

 

Ztráta smyslu života kupodivu nepřichází s vyčerpáním z bolesti, ale s únavou z rozkoší. Taková je pravda. Už král Šalamoun o tom věděl své. V době, kdy panoval (973 – 933 před naším letopočtem) byl nejmoudřejším a také nejbohatším králem. Na jeden den se u Šalamounova dvora spotřebovalo 10 kusů krmného hovězího dobytka a 20 kusů dobytka z pastvy, 100 kusů ovcí a koz, kromě jelenů, gazel, antilop a vykrmené drůbeže. Šalamoun měl také ustájeno 40 tisíc koní pro svou vozbu a 12 tisíc koní jezdeckých. Kromě toho všeho měl tisíc žen! Když Šalamounův dvůr navštívila proslulá královna ze Sáby, žasla nad tou nádherou: 

 

 „Když královna ze Sáby viděla všechnu Šalamounovu moudrost a dům, který vybudoval, i jídlo na jeho stole, zasedání jeho hodnostářů, pohotovost jeho služebnictva a jejich oděvy, zůstala bez dechu.“ 

 

Tento král byl odborníkem na radovánky. A tady jsou některé z jeho neochvějných a konečných závěrů, ke kterých došel: 

 

„Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem domy, vysázel vinice, založil zahrady a sady a v nich vysázel kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem doma narozenou čeleď. Stád skotu a bravu jsem měl více než kdo jiný. Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral vlastnictví králů a krajin. V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost. . . I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je to pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho není.“ (Bible, Starý Zákon, kniha Kazatel 2, 1 – 11)    

 

Tak toto jsou vlastní slova moudrého krále. Šalamoun nežil jen ve světě smyslnosti. Byl také geniálním umělcem. Hojně psal a mířil k výšinám jak v literatuře, tak v architektuře, hudbě i filosofii. Avšak tohle vše ho naplňovalo jen na chvíli, a pak se znovu ozvala PRÁZDNOTA.

 

Ke stejnému závěru došel i Jak Higgins, který to vyjádřil takto: „Škoda, že mi tenkrát nikdo neřekl, že až se dostanu na vrchol, tak tam nebude NIC.“

 

Tuto myšlenku podpořil i psycholog Frank Minirth těmito slovy: „Do mé ordinace přicházejí podnikatelé, kteří jsou milionáři a říkají, že mají domy, jachty, pozemky, hezké a zdravé děti, krásnou milenku, nepodezřívavou manželku, zabezpečení po všech stránkách – a sebevražedné sklony. Mají vše, co tento svět může nabídnout, kromě jediné věci – vnitřního pokoje a radosti.“

 

Zde nabízím také výpověď mladého Čecha: „Čas od času potřebuji skrze pohled na náhrobní kameny sám pro sebe formulovat otázku, za čím se vlastně honím, co chci, aby po mně zůstalo, a kam vlastně směřuji. Představa, že po mně zůstane 3+1, poslední model Audi a před či za jménem jistá zkratka, která se bude dobře vyjímat na náhrobním kameni, mě vede k jediné otázce: ´Stojí to za to?´

 

Básník Stěpan Ščipačov to krásně vyjádřil, když napsal:

 

Vím, že až přijde smrt, nevyhnu se jí. Dvě data dají mi pod fotografii. Znaménko, jedna čárečka těsná, na pár milimetrů celý můj život stěsná.

 

Vědomí konečnosti a křehkosti života dřímá v každém člověku. Jak se s tím vypořádáme je jenom na nás. Lidé v dřívějších dobách v tom měli většinou jasno, ale my nemůžeme mít – jsme přeci tak moderní! Nám nezbývá nic jiného, než čekat na okamžik smrti, a pak se uvidí, co dál. Raději na to ani nemyslet, co když přece jen bude něco i potom. A tak se bavíme a odreagováváme a hlavně – nemyslíme. Hledáme a nenacházíme. Opatrně se ptáme, ale jen do té míry, abychom nedostali žádné odpovědi. Říkáme, že toužíme po jistotách, a přitom raději žijeme v nejistotě. Vlastně hrajeme takovou hru na schovávanou se sebou samými, ve které riskujeme, že vyhrajeme.

 

Všude kolem nás umírají lidé – naši nejbližší, přátelé. Každý den nás televize bombarduje zprávami o nejrůznějších katastrofám, při kterých lidé odcházejí po stovkách, tisících, desetitisících. Včera tu byli, dnes ne. My se na to díváme, čteme o tom a za pár minut už si na to ani nevzpomeneme. Náš mozek to nebere, odmítá to. Tyto tragické scénáře rychle překryje něčím jiným. Jsme velmi zaneprázdnění lidé a nemáme čas přemýšlet o takových věcech, a pokud ho náhodou máme, tak si užíváme. Vždyť k čemu je život? Přeci, abychom si ho užili, ne?

 

Tam, kde jsou neřízené rozkoše požívány nadmíru, tam je o to více zapotřebí najít odpovědi na otázky smyslu života. Jinak se život řítí do prázdnoty.

 

Malcom Muggeridge to popsal následovně: 

 

„A skutečně mohu s čistým svědomím říci, že vše, čemu jsem se za svůj pětasedmdesátiletý život naučil, co vskutku pozvedlo a obohatilo mou existenci, přišlo skrze trápení a nikoli skrze štěstí. Kdyby totiž bylo možné trápení z naší existence vymazat, výsledkem by nebyl život plný rozkoše, ale život příliš plochý a nicotný na to, aby byl opravdu snesitelný.“

 

Ve Starém Zákoně nás kniha Přísloví varuje: „Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej.“ Princip je jednoznačný – jakýkoliv požitek, není-li držen na uzdě ve zdravých mezích, nám nakonec zkazí chuť. Protože i to, co je dobré, pokud je konzumováno neomezeně, nám posléze přinese buď posedlost nebo prázdnotu

 

Známý francouzský spisovatel Guy de Maupassant napsal:

 

„Prahl jsem po všem, ale radost jsem nenašel v ničem.“ Ano, požitek je prostředek, ne konečný cíl. Tím úžasným konečným cílem by měla být radost. Když jakýkoli požitek odezní, zanechává po sobě buď čest, nebo hanbu, buď radost, nebo žal.

 

V dnešní době se honba za prožitky stala pro většinu lidí drogou. Avšak žádný prožitek netrvá věčně, vše je jen na chvíli. A co potom? Stanovujeme si cíle, kterých chceme dosáhnout a laťku si nasazujeme stále výš a výš. Jak se blížíme k vrcholu, zaplavují nás různé pocity – nedočkavost, napětí, vzrušení, obavy. Pak se s vypětím všech sil vyškrábeme nahoru, chvíli se opájíme pocitem vítěze, vítězoslavně se rozhlížíme, a pak s hrůzou zjistíme, že to není to, co jsme čekali. Radost a uspokojení brzy vystřídá prázdnota.

 

Naším problémem je, že příliš dáme na své pocity. Nechali jsme se jimi zotročit a ony nám teď přikazují a zakazují. Chytli jsme se do pasti svých vlastních snů a přání, o kterých jsme přesvědčeni, že naplní náš život. Vše jsme si pečlivě naplánovali a rozhodli jsme, za kterých podmínek šťastni budeme a za kterých šťastni nebudeme. Nakonec vše dopadlo jinak, než jsme si představovali a jsme v koncích.

 

Ale ani v případě, že se nám vše daří, nemáme záruku šťastného a spokojeného života. Všichni bez rozdílu máme v duši obrovskou díru, kterou nezaplácneme absolutně ničím. Jakékoliv snahy o naplnění této díry jsou předem odsouzeny k nezdaru. I kdybychom pohltili absolutně všechno, pořád budeme prázdní. Tuhle bezednou díru nemůže zaplnit nikdo menší než sám Bůh. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme Jeho stvoření, která bez svého Stvořitele nemohou žít plnohodnotný život. Pokud si půjdeme svou vlastní cestou, jakkoliv lákavou, té děsivé prázdnoty a bezvýznamnosti se nikdy nezbavíme. Ta díra v duši, ta nicota, tam zůstala po Bohu, kterého jsme odstranili ze svých životů a dokud se k Němu nevrátíme a v Něm nespočineme, tak ten pravý smysl života nikdy nenajdeme.

 

Možná je načase přehodnotit svůj žebříček hodnot. Dokud budeme mít na prvním místě věci, které tam nepatří, nebudeme nikdy doopravdy šťastni, a to ani v případě, že k tomu budeme mít všechny předpoklady.

 

 

 

 

MÝTY O LÁSCE

14. 6. 2011

 
Celý příspěvek | Rubrika: LÁSKA | Komentářů: 0

ROZNÍTIT V SOBĚ LÁSKU

14. 6. 2011

 
Celý příspěvek | Rubrika: LÁSKA | Komentářů: 0

CO (NE)ZNAMENÁ LÁSKA?

14. 6. 2011

 

ŽIVOT BEZ LÁSKY JE PRÁZDNÝ

25. 3. 2010

 
Celý příspěvek | Rubrika: LÁSKA | Komentářů: 26

VÝBĚR FOTOGRAFIÍ