Jdi na obsah Jdi na menu
 


SVĚDECTVÍ KLÍČOVÉ DÍRKY

 

NEDOKONALÝ ZDROJ INFORMACÍ 

 

Byly časy, kdy klíčová dírka byla jedinečným zdrojem informací. Skrze ni bylo možné nahlédnout do pokoje a poodhalit alespoň část jeho tajemství. Ale klíčové dírky mohou být stejně tak užitečné jako zavádějící. Svědectví těch, kteří jimi nahlíželi, mnohdy přinášela více otázek než odpovědí. Pokud použijete neúplné a zavádějící informace z klíčové dírky, můžete se dostat k nesprávným závěrům, které vás zavedou ještě dál mimo cestu, než kdyby tam žádná klíčová dírka nebyla.

 

klicova-dirka---otazky-a-pochybnosti.jpg

 

Franz Kafka zachycuje tuto nejistotu ve svém Zámku. Nižší služebníci jsou po beznadějných celoživotních pokusech dostat se za neosobní vnější kruh zámecké byrokracie zoufalí. Aby si vynahradili tuto ztrátu, upadnou do světa fantazie s absurdními vysvětleními. Do světa, kde dohady nahradí informace a kde se zásadní závěry dělají podle něčího pohledu nebo zvednutého obočí. Jak to hrdina K říká Pepi: „Vy pokojské máte ve zvyku slídit klíčovou dírkou a podle toho také vypadá vaše myšlení, že totiž z každé maličkosti, kterou zahlédnete nesprávně usuzujete na celek.“


To je problém klíčových dírek. Nikdy nevidíte dost na to, abyste z toho mohli udělat správný závěr. Ale když zahlédnete kousek, je velmi těžké odolat pokušení, abyste nějaký ten závěr udělali. Jsou okamžiky, kdy vidíme záblesk Božích cest, ale není to dost, abychom z toho mohli udělat správný závěr o tom, co Bůh dělá a proč. A protože jsme také tvrdohlaví, odmítáme vyčkat s posouzením situace a naše špatné závěry Boha tak zkreslí, že o něm nakonec začneme pochybovat.


Možná vás překvapí, že pochybnost souvisí mnohem víc se špatným nebo vůbec žádným myšlením než s tím, že bychom přemýšleli příliš mnoho. Křesťan by měl podporovat racionalitu, protože křesťanská víra je racionální – rozum zde každopádně má své místo, ale zároveň je udržován v jeho mezích. Vždycky máme dostatečné a jasné důvody k tomu, abychom věděli, proč Bohu můžeme důvěřovat, ale ne vždy víme, co Bůh dělá a proč. A právě zde se hodí princip vyčkávání se soudem. Máme-li nechat Boha, aby byl skutečně Bohem, musíme v určitých chvílích vyčkat s posouzením a říci: „Otče, nerozumím ti, ale důvěřuji ti.“ Vyčkávání se soudem není výlučné pouze pro křesťany. Jeden židovský příběh vypráví o cestě proroka Elijáše s rabi Jochananem:


„Šli celý den a večer přišli k malé chatrči chudého muže, jehož jediným pokladem byla kráva. Chudák vyběhl ze své chatrče a jeho žena také, aby uvítali cizince, kteří přišli na noc a nabídli jim všechno, co ve svých stísněných poměrech mohli. Elijáš a rabi dostali spoustu mléka, domácí chléb a máslo, a pak je laskaví hostitelé uložili do svých postelí a sami ulehli u kuchyňského ohniště. Ale ráno byla chudákova kráva mrtvá. . . Šli celý další den a večer přišli k domu bohatého kupce, jehož pohostinnosti se museli dožadovat. Kupec byl chladný, pyšný a bohatý a pro proroka a jeho společníka udělal jen to, že je uložil v kravíně a dal jim chléb a vodu. Přesto mu Elijáš ráno poděkoval za to, co udělal a na oplátku za jeho laskavost poslal zedníka, aby opravil jednu z jeho zdí, která zrovna padala. To už rabi Jochanan nevydržel a prosil Elijáše, aby mu vysvětlil význam jeho jednání s lidmi. Elijáš řekl: „Co se týká toho muže, který nás tak pohostinně přijal – bylo rozhodnuto, že jeho žena tu noc zemře, ale odplatou za jeho dobrotu si Bůh vzal místo jeho ženy krávu. Zeď bohatého lakomce jsem nechal opravit proto, že nedaleko ní byla ukryta truhla se zlatem, a pokud by tu zeď opravoval sám, tak by ji našel.“ Neříkej proto Hospodinu: „Co to děláš?“ Ale řekni si ve svém srdci: „Neví snad Pán vší země nejlépe, co dělá?“


Princip vyčkávání s úsudkem není skok víry, ale cesta víry. Jako věřící nevíme vždy „proč“, ale vždy můžeme vědět proč důvěřujeme Bohu, který sám ví proč – a to je důležité. Ve skutečné víře musí být vždy prostor pro pokoru, která dokáže přiznat, že nezná všechny odpovědi, ale zná Toho, který jediný je zná, i když nám je z určitých důvodů nemusí vždy sdělit.


V určitých situacích si děláme špatný úsudek o Bohu právě proto, že se díváme klíčovou dírkou. Problémem není, že si děláme úsudek, ale v tom, že vůbec posuzujeme, když mnohdy ani nemáme dostatečné podklady, podle kterých to můžeme dělat. Tento špatný úsudek tedy není důsledkem přílišného přemýšlení jak si mnozí myslí. Je to důsledek špatného přemýšlení. Pokušení k pochybování přichází proto, že věříme něčemu, co Bůh není. Naše posuzování tlačíme příliš daleko, takže naše spekulace vytvářejí natolik pokřivený obraz Boha, že v něj ani nemůžeme uvěřit.  Naše zkreslené představy o Bohu jsou pak tak žalostně nepřiměřené nebo absurdně odporné, že věřit v takového boha by bylo naprosto strašné. C. S. Lewis to uprostřed svého zármutku popsal následovně:


„Ne, nemyslím si, že by mi nějak hrozilo, že přestanu věřit v Boha. Opravdové nebezpečí vidím v tom, že si o něm začínám myslet všechny tyto hrozné věci. Závěr, kterého se děsím, nezní: „Žádný Bůh není“, nýbrž: „Tak takový je ten Bůh doopravdy! Přestaň už konečně sám sebe klamat.“


Pokud jsme upřímní, všichni známe okamžiky, kdy se Bůh zdá nepředvídatelný. Tak například dva lidé onemocní, jeden zemře a druhý se uzdraví. Nebo - zločinec, který má na svědomí stovky a tisíce lidských životů, si klidně žije v přepychové vile někde v Jižní Americe, zatímco upřímně věřící člověk prožívá jeden problém za druhým. Mnozí z nás si také jistě kladou otázku, proč musí trpět i malé děti - v důsledku nemocí a co je horší, také díky svým vlastním rodičům. To, co Bůh dopouští, aniž by zasáhl, může být někdy tajemstvím, ale to, kým je, tajemstvím není. Boží cesty nejsou našimi cestami a Boží myšlenky mnohonásobně převyšují ty naše. Ať už se kolikrát snažíme sebevíc, tak i ta naše největší moudra jsou před Božím způsobem myšlení naprosto zanedbatelná. A právě to dělá Boha Bohem. 

 

A tak mohou být známá fakta proti Bohu. . . Ale protože známe Boha, víme, že známá fakta nejsou všechna fakta. Bůh je totiž mnohem spolehlivější, věrnější a milosrdnější než naše pochybovačné představy o Něm. Proto nezbývá, než si připustit, že víme opravdu velmi málo na to, abycho Ho mohli posuzovat nebo dokonce odsuzovat.


Věřím v Boha, který ví nekonečně více než já a v každém okamžiku vidí celou minulost, přítomnost a budocnost, proto nejlépe ví PROČ. Co bychom Mu my lidé mohli asi tak radit? Jsme jenom pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí. Nevíme dohromady nic, ale rádi si namlouváme, že víme mnohé. Ale co my vlastně doopravdy víme?


Když si vezmete mikroskop a budete sledovat nitky v koberci, bude to jenom chaotická změť barev. Nic z toho, co uvidíte, nebude dávat smysl. Teprve, když mikroskop odložíte a podíváte se z výšky, pochopíte to nesmyslné střídání barev – je to vzor, dokonalý a krásný. My, z našeho mikroskopického hlediska, nemůžeme opravdu správně posoudit nic. Prostě toho nejsme schopni. Je velmi snadné dojít k závěru, že Bůh je zlý nebo že neexistuje. To ale není výsledek opravdu hlubokého myšlení, ale naopak velmi mělkého. 

 

klicova-dirka---kriz.jpg


 

Přestaňte se dívat klíčovou dírkou. Bůh se před vámi neskrývá. Prostě otevřete dveře a vstupte. Jak? Ježíš Kristus řekl: „Já jsem dveře.“ Kdo chce Boha opravdu poznat, musí vejít přes Krista, ale pokořit se k tomu není pro každého snadné. Pro mnohé je Ježíš Kristus nepřekonatelnou překážkou. Potom jim tedy nezbývá než dál se dívat klíčovou dírkou a žít ve světě iluzí, klamů a nebezpečných závěrů.         

 

Ježíš řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14, 6)


Jestliže člověk opovrhne touto pravdou, zůstanou mu jen omyly.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děti rodičům věří

(Jarek, 19. 5. 2013 2:28)

Potřebujeme být Božími dětmi, nikoli "spolubohy", kteří "vše znají jako Bůh". Které malé dítě rozumí všemu, co rodič dělá? Proč je skoro celý den pryč a ono ve školce, když říká, jak jej miluje a chce být s ním? Opravdu musí do práce, vždyť některé dny je doma celý den? Proč se musí s bolestí chodit k lékaři, když ošetření také bolí? Proč...? Rozumí tomu všemu a jiným věcem malé děti? Neznají a nemůžou znát všechny důvody a souvislosti v rozhodnutích a konání dospělých - a přece své starostlivé rodiče milují a důvěřují jim.
Lukáš18:16,17 16Ježíš si je zavolal a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.
17Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“

Re: Děti rodičům věří

(Hanka, 19. 3. 2014 9:28)

Přesně tak, Jarku. My rodiče svým dětem také neříkáme úplně všechno, protože to ke svému životu nepotřebují a některé věci by ještě ani nepochopily. Stejně tak i náš nebeský Otec odhaluje některé skutečnosti postupně a jiné vůbec, tak jak sám uzná za vhodné.

Dovětek

(Jarek, 19. 5. 2013 2:41)

...jen škoda, že dnes se najdou i takoví rodiče, kteří na rozdíl od Boha důvěru svých dětí těžce zklamou