Jdi na obsah Jdi na menu
 


RADY ZKUŠENÉHO ĎÁBLA

 

 

Úryvky z knihy

RADY ZKUŠENÉHO ĎÁBLA


C. S. Lewis


"Někteří lidé mi složili nezaslouženou poklonu, když si mysleli, že Rady zkušeného ďábla jsou výsledkem mého dlouholetého studia teologie. Nenapadlo je, že existuje ještě jeden stejně spolehlivý způsob, jak se poučit o pokušení - mé vlastní srdce." (C. S. Lewis)


Clive Staples Lewis se narodil 29. 11. 1898 v Irsku. Studoval i přednášel na oxfordské univerzitě. Stal se profesorem středověké a renesanční literatury v Cambridge. Po dlouhá léta byl ateistou. Díky své vyjímečné a logické mysli se stal jedním z nejznámějších křesťanských autorů své doby. Zemřel roku 1963 v Oxfordu.


Rady zkušeného ďábla jsou spolu s Letopisy Narnie jeho nejslavnější knihou. Je to vtipný i moudrý rozbor silných i slabých stránek křesťana, jak o nich píše zkušený ďábel Zmarchrob méně zkušenému Tasemníkovi. Autor věnoval tuto knihu svému příteli J. R. R. Tolkienovi, autoru knihy Pán prstenů.

 

 

imagesca7pvio5.jpg

 

Můj drahý Tasemníku,


uvažoval jsem o tvém návrhu, jak hodláš vést svého pacienta v četbě a zajišťovat, aby se často scházel se svým materialistickým přítelem. Ale nejsi trochu naivní? Vážně si myslíš, že ho z Nepřítelova (Božího) sevření dostaneš pomocí argumentů? S argumenty je ta potíž, že přenáší celý zápas na Nepřítelovu půdu. Tím, že svého pacienta přesvědčuješ, probouzíš jeho rozum, a když se rozum probouzí, nikdy nevíš, jak to skončí. Raději se postarej o to, aby příliš nepřemýšlel a nabídni mu hromadu smyslových zážitků. „Skutečný život“ to je to, co ho musí zajímat především.

Nezapomeň, že na rozdíl od tebe není pouhý duch. Protože jsi nikdy nebyl člověkem (na rozdíl od našeho Nepřítele, který v tom má odpornou výhodu!), neuvědomuješ si, jak ho zotročuje tlak obyčejných věcí. Míval jsem jednoho pacienta – spolehlivého ateistu – který rád chodíval do Britského muzea. Jednou jsem si všiml, že v myšlenkách zamířil nesprávným směrem a Nepřítel mu samozřejmě hned stál po boku! Už jsem v duchu viděl, jak se mých dvacet let práce začíná hroutit. Kdybych ztratil hlavu a začal argumentovat, prohrál bych! Ale takový hlupák jsem nebyl. Já jsem zaútočil na tu část svého člověka, kterou jsem ovládal nejlépe a navrhl jsem mu, že je právě čas jít na oběd. Jen co vyšel z budovy, přistrčil jsem k němu kamelota s poledními novinami a v okamžiku na všechno zapomněl. Teď už je v bezpečí v domě Našeho Otce (satana).

 

2617-konzumni-zpusob-zivota.jpg

 

Už to chápeš? Díky vývoji, který jsme zahájili před několika sty lety, oni už téměř nedokážou věřit něčemu nezvyklému. Už nevěří ani na nás, a to je naše velká výhoda. Stále jim musíme opakovat, že všechno je všední. Musíme dávat pozor, aby neunikli z toho neocenitelného skutečného a všedního života. Hlavně se nesnaž chránit ho před křesťanstvím pomocí vědy! Mohl by začít přemýšlet! Úplně nejlepší by bylo, kdyby se vůbec nevzdělával, ale přitom si myslel, že všemu rozumí a že všechno, co ví, je výsledkem moderního bádání.

                                                     Tvůj přítel Zmarchrob

 



Můj drahý Tasemníku,


s velkou nelibostí se dovídám, že tvůj pacient se stal křesťanem! Nedělej si naději, že bys unikl patřičnému trestu. Teď ale musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom ho dostali zpátky. Ještě nemusíme zoufat – stovky a tisíce dospělých jsme dokázali po krátkém pobytu v Nepřítelově táboře (církvi) znovu získat a teď jsou tady u nás. Nezapomeň, že všechny pacientovy tělesné i duševní zvyky jsou ještě na naší straně.

Jedním z našich velkých spojenců je teď církev sama. Nemyslím tím Církev, jak ji vidíme my – zakořeněnou ve věčnosti a strašnou jako armáda. Přiznávám, že je to pohled, který nedělá dobře ani těm nejotrlejším z nás. Ale něco takového lidé naštěstí vůbec nevnímají. Oni se zaměřují na nepodstatné věci, a právě ty je dokážou odradit ze všeho nejvíce. Když tvůj pacient vejde do budovy církve, uvidí místního zelináře, jak k němu chvátá s tím jeho úlisným pohledem, aby mu podal ohmatanou knížečku liturgie, které ani jeden z nich nerozumí a k tomu ještě jakýsi potrhaný zpěvník pobožných písní, většinou špatných a velice drobně vytištěných. Když si sedne do lavice a rozhlédne se kolem, uvidí přesně ty sousedy, kterým se léta vyhýbal. Na ty sousedy musíš klást obzvlášť velký důraz. Tvůj pacient je přece hlupák a bude hledět především na to, že má někdo dvojitou bradu, druhému vržou boty, další zpívá falešně. . . Pak snadno uvěří, že tohle náboženství musí být nějak směšné. On přece nebude chodit do takové společnosti. Vždyť by byl druhým jen pro smích. A tak usilovně pracuj na jeho zklamání, které pocítí během prvních několika týdnů v církvi. Nepřítel dovoluje, aby k takovému zklamání došlo. V každé oblasti lidského života dochází k přechodu od zasněné touhy k náročné činnosti. Nepřítel toto riziko podstupuje proto, že má zvláštní touhu, přeměnit všechny tyto odporné červy ve své svobodné služebníky. Dokonce užívá slova „synové“ a tím zneuctívá celý náš duchovní svět! Nepřítel v první řadě touží po tom, aby byl tvůj pacient pokorný. Aby si uvědomil, že není o nic lepší, než ti kolem něho.

Ty se tedy musíš zaměřit na jeho pýchu. Ať těmi ostatními pohrdá, ať se za ně stydí!

                                                          Tvůj přítel Zmarchrob


 

 

jb30b49c_devilx.jpg


 

Můj drahý Tasemníku,


velice mě těší, co píšeš o vztahu svého pacienta k jeho matce! Své výhody však musíš důkladně využít. Nepřítel bude pracovat od jádra směrem ven; postupně ovládne další a další oblasti pacientova chování, proto musíš být rychlejší než On. Musíš stále popichovat jeho matku v pevně zakořeněném zvyku neustálé podrážděnosti a znechucení. K tomu se ti budou hodit tyto metody:


  1. Obracej pacientovu pozornost na jeho vnitřní život. Rád se zabývá stavy své mysli. Nedovol tedy, aby si všímal ještě něčeho jiného. Veď ho k tomu, aby zanedbával své nejzákladnější povinnosti. Přiveď ho do stavu, kdy dokáže celé hodiny zpytovat své svědomí, a přitom o sobě nezjistí vůbec nic z toho, co je jasné každému, kdo s ním kdy žil v jednom domě nebo pracoval ve stejné místnosti.


  1. Asi nedokážeš zabránit tomu, aby se modlil za svou matku, ale máme prostředky, jak jeho modlitby zneškodnit. Postarej se o to, aby mu více záleželo na stavu její duše, ale ne na jejím revmatizmu. Bude tak upírat svou pozornost na její hříchy, za které bude považovat všechno, co je mu nepohodlné, nebo co ho zlobí. Tím jeho představy o matčině duši budou velmi nepřesné a často chybné. Bude se tedy modlit za neskutečnou osobu, která existuje pouze v jeho mysli. Snaž se, aby se k matce choval tak, jako kdyby se za ní krátce předtím vůbec nemodlil. Sám jsem míval pacienty tak v hrsti, že dokázali v jediném okamžiku přejít od vášnivé modlitby za „duši“ manželky nebo syna k tomu, že skutečnou ženu nebo syna ztloukli nebo urazili bez jediné výčitky svědomí.


  1. Když spolu dva lidé žijí dlouhou dobu, často se stává, že určité zabarvení hlasu nebo výraz v obličeji jednoho z nich začne toho druhého téměř nesnesitelné dráždit. Na to se zaměř! Ať si tvůj pacient plně uvědomuje, jak jeho matka zvedá obočí, což mu leze na nervy už odmalička, a ať přemýšlí o tom, jak to nenávidí. Hlavně ať ho nikdy nenapadne, že by jeho vlastní pohledy nebo odstíny hlasu mohly zlobit ji. To bude snadné, vždyť on sám sebe nevidí ani neslyší.


  1. Musíš zařídit, aby si ti dva hlupáci vytvořili jakýsi dvojí metr. Ať tvůj pacient chce, aby všechno, co řekne on sám, brala jeho matka normálně, a zároveň on musí všechno, co řekne ona posuzovat co nejcitlivěji z hlediska odstínu hlasu a výrazu obličeje. Totéž by mělo platit i o ní. Pak budou moci oba od každé hádky odejít s přesvědčením, že jsou bez viny.

     
     

    loneliness1.jpg

 

Myslím, že je nejvyšší čas, abych tě poučil o tom bolestném námětu – modlitbě. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se pacient vůbec modlit nechtěl. Pokud přešel do Nepřítelova tábora teprve nedávno, bude nejlepší připomenout mu jak své modlitby v dětství jen bezmyšlenkovitě odříkával. Uvědom si, že kdykoliv se lidé obracejí k samotnému Nepříteli, jsme poraženi. Proto jim v tom musíme zabránit. Nejjednodušší způsob je, obrátit jejich mysl od Něho k nim samotným. Ať se zabývají jenom sami sebou a svými pocity.

Nepřítel ale nebude zahálet. Kdykoliv se někdo modlí, hrozí nebezpečí Jeho okamžité reakce. On cynicky ignoruje svoji důstojnost a ty lidské živočichy, kteří jsou na kolenou, zcela bezostyšně zahrnuje poznáním Sebe samého. Lidé Ho ale nedokážou vnímat přímo. Nikdy nepoznali ten strašný jas, tu bodavou a palčivou záři, která je příčinou trvalé bolesti v našem životě. Podíváš-li se do pacientovy mysli, nic takového tam nenajdeš. Zjistíš, že tam budou představy odvozené z obrazů a z pacientova dětství. Hlavně se nesmí stát, že pacient tyto představy zavrhne a spolehne se na zcela skutečnou, mimozemskou a neviditelnou Přítomnost, která je s ním v pokoji a kterou on sám nemůže nikdy poznat tak, jak zná Ona jeho. To by mohlo mít nedozírné důsledky!

 

Můj drahý Tasemníku,


trochu jsi mě zklamal. Píšeš, že šílíš radostí, protože lidé v Evropě začali válku. Poprvé za celou svou kariéru jsi ochutnal to víno, které je naší odměnou za celou naši námahu – muka a chaos lidské duše. Zareagoval tvůj pacient na některé tvé hrůzné obrazy budoucnosti? Chvěl se mu žaludek? Zahrál´s mu přitom pěkně na nervy? Musím tě ale varovat – od války si nic neslibuj!

Samozřejmě, že válka je pro nás zábavná. Strach a lidské utrpení jsou pro nás zaslouženou odměnou. Jenže válka v sobě skrývá určité tendence, které nám v žádném případě neprospívají. Samozřejmě můžeme doufat, že bude docházet k mnoha krutostem, ale pokud si nedáme pozor, uvidíme, jak se tisíce a sta tisíce lidí obracejí k Nepříteli a poprvé v životě odvrátí svou pozornost od sebe k Němu. Oč by pro nás bylo lepší, kdyby lidé umírali v drahých sanatoriích, mezi lékaři, ošetřovatelkami a přáteli, kteří jim lžou! Jak je pro nás zhoubné to neustálé vědomí smrti, které válka přináší! Naše největší zbraň – poživačnost – tak ztrácí svou účinnost.



Můj drahý Tasemníku,


už jsem ti vysvětlil, že pacientovy modlitby nejlépe oslabíš, když jeho pozornost odvrátíš od Nepřítele k jeho vlastním pocitům. Ať budeš dělat cokoliv, v duši tvého pacienta bude vždycky trocha zloby i trocha dobroty. Tu zlobu musíš zaměřit na jeho nejbližší, které potkává každý den a dobrotu zase na jeho nejvzdálenější okolí, na ty lidi, které skoro nezná. Pak bude zloba zcela skutečná a dobrota zase neskutečná.

  

Můj drahý Tasemníku,


naší zásadou je skrývat se. Udržovat pacienta v nevědomosti snad dokážeš. Pomůže ti to, že podle moderních představ jsou „čerti“ komické postavy.

V některých dobách jsou lidé vlažní a samolibí, tak je ještě více uspáváme. Jindy jsou nevyvážení a sektářští, v tom je také podporujeme. Je pro nás také dobré, když se církev rozpadá na malá shromáždění. My chceme, aby církev byla malá - a to nejen proto, aby Nepřítele poznalo co nejméně lidí, ale také proto, aby si ti, kdo Ho poznali připadali slabí a v menšině. I když církev je pod silnou ochranou, můžeme jí namluvit opak.

Pokud se pro tvého člověka stane Svět cílem a Víra nástrojem, budeš mít vyhráno. Jestliže se pro něj jeho zdraví, blahobyt, názory, politika či majetek stanou důležitější než modlitby a láska k bližnímu, bude jistě náš!

 

 sef_manipulace_192x128.jpg

 

Můj drahý Tasemníku,


tak ty tedy chováš velké naděje, že náboženská fáze tvého pacienta je u konce?

Lidé jsou obojživelníci – napůl duchové, napůl zvířata. Jakožto duchové patří do věčného světa, ale jakožto zvířata žijí v čase. Znamená to, že jejich duše směřují k věčnému cíli, ale jejich těla, city a představy se stále mění – vždyť žít v čase, znamená měnit se. Opakovaně se vrací na určitou úroveň, ze které stále padají. Jejich život je řada vrcholů a propastí. Kdybys svého pacienta pozoroval důkladně, zjistil bys, že tento proces probíhá ve všech oblastech jeho života.

Dokud bude žít na Zemi, budou se u něho střídat období bohaté citové a tělesné síly s obdobími tuposti a chudoby. To, že tvůj pacient právě prožívá období vyprahlosti a nudy, vůbec není tvoje zásluha, jak si bláhově myslíš! Je to přirozený jev, který nám nijak neprospěje, pokud ho dobře nevyužijeme.

Nejdříve musíš zjistit, co chce provést Nepřítel a pak udělat pravý opak. Asi tě nepřekvapí, že když se chce Nepřítel trvale zmocnit lidské duše, spoléhá se spíše na její poklesy než na vrcholy. Někteří z Jeho obzvláštních oblíbenců prošli delšími a hlubšími poklesy než kdokoliv jiný. Proč je to tak? Musíme se smířit s tím, že všechny ty Jeho řeči o lásce k lidem nejsou jen propaganda, ale krutá pravda! My z nich chceme udělat dobytek, On z nich chce mít svoje syny! My jim chceme všechno vzít, On jim chce všechno dát. My jsme prázdní a chceme se naplnit; On je plný a přetéká. My je zotročujeme, On je osvobozuje. A právě jejich svoboda je naše velká zbraň. On nedokáže být násilnický, dokáže se o lidi jen ucházet. Jen na začátku bývá ochoten mírně překonat jejich vůli, ale dříve či později se opět stáhne – pouze z jejich vědomí, ne ve skutečnosti – a nechá je stát na vlastních nohou. Právě v čase poklesů se člověk mění v toho tvora, kterého On z něho chce mít. My své pacienty získáváme nepřetržitým pokoušením. On je nedokáže svádět ke ctnosti tak, jako my k neřesti. Chce, aby se naučili sami chodit, a proto musí od nich vzdálit svou ruku. A pokud opravdu mají vůli chodit, těší Ho i jejich klopýtání.

Tato období poklesů samozřejmě dávají příležitost i nám. Zapoj tedy veškerý svůj um, abys jich patřičně využil!


 

Můj drahý Tasemníku,


v tomto období poklesů musíš zabránit především tomu, aby se dozvěděl pravdu. Nesmí ani tušit, že tento zákon existuje. Ať si myslí, že vyprahlost, kterou teď cítí, bude trvalá. Ať začne pochybovat, zda první dny jeho křesťanství nebyly poněkud přehnané. Promluv k němu o umírněnosti ve všech směrech a přiveď ho k úvahám, že nic se nesmí přehánět. Umírněné náboženství je stejně užitečné jako vůbec žádné.

Musíš se spoléhat především na fráze, ne na rozum! Přitom se ti bude hodit slůvko „období“. Předpokládám, že ten tvor jich už pár prožil a všechny mají jedno společné – jsou věcí minulosti. Ať uvažuje v mlhavých výrazech typu – bylo to jen takové období, už to mám dávno za sebou. A nezapomeň na tu milou frázi – mladý a hloupý.


Tvůj přítel Zmarchrob



maska.jpg


Můj drahý Tasemníku,


dozvěděl jsem se, že tvůj pacient se seznámil s velice vhodnými lidmi! To je skvělé! Jsou bohatí, elegantní, povrchně intelektuální a velice skeptičtí. Jistě mu velmi brzy dojde, že jeho víra je v přímém protikladu se vším, o čem se tak rád baví se svými novými přáteli. Pomůže ti jeho stud, pýcha i samolibost. Ale dobře se připrav na Nepřítelův protiútok!

Především musíš co nejdéle oddálit ten okamžik, kdy si pacient uvědomí, že to nové potěšení je ve skutečnosti pokušení. Tvůj pacient určitě dříve či později pochopí, jaká je skutečná povaha těch jeho nových přátel. Pak se budeš muset rozhodnout podle jeho inteligence. Pokud je dostatečně velký hlupák, pobídni ho, aby žil dvojím životem, aby se přetvařoval. Pokud to nepůjde, zkus rafinovanější metodu – využij jeho ješitnost. Ať se s nimi dál stýká a to bez výčitek svědomí. Bude mít dojem, že je příliš složitý člověk, který všechny převyšuje a jejich špatná společnost na něj nemůže mít žádný vliv. Podporuj v něm pýchu, že si může dělat co chce, aniž by mu to jakkoliv uškodilo. Pomalu ale jistě se začne vzdalovat od Slunce směrem do propastných hlubin a přitom si toho ani nevšimne.

 

 darkness.jpg



Můj drahý Tasemníku,


vidím, že všechno jde úplně hladce. Největší radost mám z toho, že ti dva ho seznámili se všemi svými známými. Jak jsem si zjistil v našem archivu, jsou to zaručeně spolehliví lidé – vytrvalí, důslední posměváčci a světáci. Nedopouštějí se žádných zločinů, ale přesto klidně a pohodlně míří k příbytku Našeho Otce (satana).



Můj drahý Tasemníku,


děláš velké pokroky. Jen se bojím, aby ses nesnažil svého pacienta získat moc rychle, aby se neprobral a neuvědomil si svojí skutečnou situaci! My víme, že jsme změnili směr jeho cesty a ta ho už odvádí z jeho oběžné dráhy kolem Nepřítele a teď se pomalu, ale jistě propadá do chladu a temnoty nejvzdálenějšího vesmíru.

Proto jsem rád, když slyším, že stále chodí do kostela a k přijímání. Hlavní je, aby si neuvědomil, že se něco změnilo. Pokud si navenek zachová křesťanské zvyky, bude si moci myslet, že je na tom stejně jako dřív. Akorát poslední dobou má občas pocit, že to s ním není nijak slavné. S tímto neurčitým a nepříjemný pocitem drahý Tasemníku, zacházej velmi opatrně! Pokud příliš zesílí, mohl by ho probudit a všechno pokazit. V tomto stavu tvůj pacient nebude své náboženské povinnosti zanedbávat, ale budou mu stále protivnější. Před několika týdny jsi ho musel při modlitbách pokoušet, aby nedával pozor a myslel na jiné věci. Teď zjistíš, že ti otvírá svou náruč dokořán a skoro tě prosí, abys rozptýlil jeho pozornost. On sám si bude přát, aby jeho modlitby nebyly opravdové, protože ničeho se nebude bát tolik jako skutečného kontaktu s Nepřítelem. Bude totiž toužit po tom, aby spící červy nikdo nerušil. Až si na tento stav zvykne, postupně ti odpadne ta obtížná povinnost shánět pro něho zábavu a tím ho pokoušet. Zjistíš, že jeho bloudící pozornost dokáže přilákat cokoliv – nebo i vůbec nic! Bude plýtvat časem nejen v rozhovorech s lidmi, které má rád, ale i s těmi, které rád nemá a o věcech, které ho nudí. Můžeš ho přimět k tomu, aby dlouhé hodiny nedělal vůbec nic. Pobízej ho, aby byl vzhůru dlouho do noci, ale ne při hlučných zábavách; ať tupě hledí na vyhaslý oheň ve studeném pokoji. Zabraň mu všech zdravých činnostech a jako náhradu za ně mu nedávej nic. Prázdnota dokáže být velmi silná na to, aby člověka připravila o nejlepší léta jeho života. Bude si bubnovat prsty, kopat nohou, pískat melodie, které se mu nelíbí a žít v dlouhých a temných bludištích snů, které pro něho sice nemají půvab, ale které ho tak vysílí a omámí, že jakmile ho tam přivedou zatoulané myšlenky, už se z nich nedokáže vymanit.

Asi řekneš, že jsou to velmi lehké hříchy. Jistě bys chtěl hlásit senzační zločiny. Ale nezapomeň, že jen jedno je důležité – jestli oddělíš člověka od Nepřítele. Nezáleží na tom, jak lehké ty hříchy jsou, pokud dokážou člověka vzdálit od Světla směrem k Prázdnotě. Vražda není o nic lepší než karty, pokud k tomu ty karty stačí. Skutečně nejjistější cesta do pekla je pozvolná, mírně se svažuje, příjemně se po ní chodí, nejsou na ní žádné náhlé zatáčky, milníky ani ukazatele na rozcestí.

 

 blogspan.jpg



Můj drahý Tasemníku,


tvůj člověk ti proklouzl mezi prsty! Situace je velmi vážná! Lítost a obnovení toho, co druhá strana nazývá „milostí“ v té míře, jak popisuješ, pro nás znamená porážku prvního řádu! Nyní je duchovně mnohem silnější než dřív. Zapomínáš, že Nepřítel tu chamraď skutečně miluje! Napřed jim všechno veme, a pak jim vrátí mnohonásobně víc. Udělal jsi zásadní chybu, když si dopustil, aby tvůj pacient byl s lidmi, které má doopravdy rád. Musíš se snažit, aby to, co má rád opustil a místo toho hledal to „nejlepší“.

Ale ještě není pozdě. Jeho zbožnost nám neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a náladách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle.




Můj drahý Tasemníku,


zneklidňuje mě, že tvůj pacient nedělá tolik předsevzetí jako dříve. Píšeš, že už neočekává milost na celý život, ale doufá v její nepatrný denní příděl, aby mohl zápasit s pokušením toho dne a té hodiny! To je velice nepříjemné.

Tvůj pacient je nyní pokorný! A náš Nepřítel chce prostřednictvím pokory dosáhnout toho, aby člověk obrátil svou pozornost od sebe k Němu a ke svým bližním. Dokud tohoto cíle nedosáhne, téměř nám neuškodí. Pravý smysl pokory teď před ním musíš zatajit. Díky této metodě si tisíce lidí myslí, že pokora spočívá v tom, že hezké ženy si namlouvají svou ošklivost a chytří muži svoji hloupost. Nepřítel chce, aby člověk měl ze svého talentu stejnou radost, jako z talentu někoho jiného, aby si uvědomil, že všichni tvorové jsou něčím nádherným a vynikajícím. A až se skutečně naučí milovat druhé lidi jako sami sebe, bude se mít raději než dříve. Nepřítel se také snaží, aby si lidé uvědomili, že se sami nestvořili, že všechny schopnosti jim byly dány, a proto nemají být na co pyšní. Nepřítel dokonce ani nechce, aby se člověk zabýval svými hříchy. Největší radost má z toho, když poté, co svých hříchů lituje, jim přestane věnovat pozornost a začne se starat o lidi kolem sebe.


 
Můj drahý Tasemníku,


Ve svém posledním dopise ses jen tak mimochodem zmínil o tom, že pacient od svého obrácení navštěvuje stále stejný kostel a že s ním není tak úplně spokojen. Můžeš mi, prosím tě, říct, co tam vlastně děláš? Jak to, že jsi mi to doposud nenahlásil? Jistě přece víš, že pokud někoho nedokážeme vyléčit z náboženských sklonů, posíláme ho po okolních církevních sborech, aby hledal ten, který mu bude vyhovovat nejvíce a aby se tak stal odborníkem na kostely.

Tím, že hledá vhodný církevní sbor se člověk stává kritikem tam, kde by měl být žákem. Nepřítel od laika chce, aby byl kritický a zavrhoval falešné učení, ale přitom má pokorně a bez komentáře přijímat každou duchovní potravu, které se mu dostává. Tento postoj dokáže při kázáních vyvolat takovou atmosféru, v níž i otřepané pravdy zřetelně oslovují lidské duše. Tak sebou teda laskavě hoď a pošli toho hlupáka jinam! Zatím s tebou vůbec nemůžeme být spokojeni.

Vyhledali jsme si záznamy o dvou kostelích, které má pacient nejblíže, a oba se mají čím pochlubit! V prvním je vikář, který tak dlouho rozmělňuje víru, aby ji přiblížil nevěřícím lidem, až už je to on, který své ovečky ohromuje svou nevírou. Už nahlodal křesťanství v mnoha duších. Je to náš člověk! Obdivuhodné je i to, jak odbývá bohoslužby, takže nehrozí nebezpečí, že by se on a jeho stádo z Bible dověděli nějakou novou pravdu. Možná, že tvůj pacient nebude pro tento kostel dost hloupý. V tom případě ho pošli do druhého, ve kterém působí otec Špičák. Ten dokáže pokaždé a s naprostým přesvědčením tvrdit něco jiného. V povaze má i určitý rys nepoctivosti. Má jenom jednu velkou vadu – on skutečně věří!

Ale oba tyto kostely mají jednu společnou věc: patří dvěma soupeřícím církvím. Už jsem ti jistě říkal, že pokud nedokážeš svého pacienta držet mimo církev, měl by se stál alespoň vášnivým přívržencem některé kliky uvnitř církve. í Musíš způsobit, aby ostatními sbory pohrdal a domníval se, že jenom ta církev, kterou navštěvuje on, je ta nejlepší a všechny ostatní kritizoval. To se nám velmi osvědčilo a opravdu to funguje. Tímto postojem se nám daří držet církev v šachu. Jednotlivé sbory žijí v naprosté izolaci od ostatních, jako by ostatní vůbec nebyly součástí církve. Církev je tak oslabená a nádherně bezmocná!


 

Můj drahý Tasemníku,


no, prosím! Tvůj člověk se zamiloval a to tím nejhorším možným způsobem – do věřící dívky!! Vyhledal jsem si její spisy a jde z nich na mě hrůza. Odporná malá mrcha! Za starých dobrých časů bychom ji poslali do arény, kde by jí roztrhali lvi. Kam ten svět jenom spěje? Dnes si může věřit kdo chce a nic se mu nestane. Naštěstí toho ti hlupáci příliš nevyužívají. Netouží po životě, který jim připravil Nepřítel, protože naší zásluhou jim připadá příliš nezajímavý, náročný a nudný.

Celá její rodina je věřící a on se teď s nimi samozřejmě seznámí. Celý ten jejich dům i zahrada je jedna velká ohavnost. Nemůžeme tam vstoupit, je nám tam zle.

Tvůj pacient poznává zásluhou té dívky a celé její rodiny stále více křesťanů – a to i velmi inteligentních! Všechno jsi pokazil, nejsem s tebou spokojen.


 

Můj drahý Tasemníku,


přestaň mě unavovat tím svým nesmyslným žvaněním o válce a líčením toho, jak lidé umírají a města propadají zkáze. Už jsem ti to jednou vytýkal. Cožpak nevíš, že bomby zabíjejí lidi? Nechápeš, že v této chvíli je smrt tvého člověka přesně to, co si nemůžeme přát? Unikl světským přátelům, zamiloval se do křesťanské dívky a navíc je momentálně úplně imunní před tvými útoky na jeho cudnost. Naše pokusy na zkázu jeho duchovního života naprosto selhávají a ty se raduješ, že mu hrozí nebezpečí? Kdyby byl teď zabit, zcela určitě bychom ho ztratili. Je to tak zřejmé, že se to stydím psát. Měl bys ho spíš chránit jako oko v hlavě. Pokud válku přežije, zůstane nám alespoň naděje, že ho na něco dostaneme.



Můj drahý Tasemníku,


prohrál jsi! Nechal sis ho proklouznout mezi prsty. Dostal se z toho tak snadno! Žádná zlá tušení, ani rozsudek z úst lékaře, ani domov důchodců, ani operační sál, ani mučení nebo falešné naděje – ale okamžité vysvobození! Jak strašné! Jenom vytí padajících bomb, hroutící se domy, srdce ztuhlé hrůzou, třeštící hlava a pak konec. Všechno zmizelo v jediném okamžiku jako sen. Ty hlupáku! Nechal sis ho vzít! Všiml sis, jak přirozeně – jako by se jen pro to narodil – ten pozemský červ vešel do nového života? Jak se všechny jeho pochybnosti v jediném okamžiku rozplynuly? A pak je uviděl. Jaká potupa, že tvor ze země a bláta dokáže stát zpříma a rozmlouvat s anděly, před nimiž se ty – duch – musíš jen krčit! Obyvatelé nebe připadají lidským očím nezvykle, protože si je celý život představovaly jinak, a přece jim nejsou cizí. Až do poslední chvíle neměl ponětí, jak budou vypadat, ale když je uviděl, pochopil, že je znal odjakživa a uvědomil si, jakou roli který z nich hrál v tolika okamžicích jeho života, kdy si on myslel, že je sám. Oni v něm neprobudili posvátnou hrůzu, ale vzpomínky.

 

milost-z-tvych-dlani.jpg

 

A co víc. On neviděl jenom je; viděl i Jeho! To zvíře smělo hledět na Něho! Ten oheň, který nás tak oslepuje a dusí, je pro něho příjemným světlem, dokonalým jasem a má podobu něčeho známého. Tvůj člověk právě vstoupil do světa, kam my už nikdy nebudeme mít přístup. Jsi břídil, Tasemníku! Příště to musí být lepší!