Dívám se do tmy ve svém pokoji a moje srdce svírá strach a úzkost… Už jako dítě jsem byl citlivý a vnímavý na různé věci kolem sebe. Hodně mi vadily hádky rodičů a také jsem velice brzy začal přemýšlet o smrti. Proč vůbec existuje smrt? Je něco po ní? A jaký má život smysl, když zemřeme a nic už pak nebude? Ta nicota a prázdnota mě ubíjela. Trápil jsem se těmito myšlenkami a hledal odpovědi…

V mém dětství na mě měl největší vliv o sedm let starší bratr, který mi tak trochu nahrazoval tátu, jenž doma moc nebyl. Pozoroval jsem bouřlivý život bráchy, který se proměňoval od divokého metalisty osmdesátých let až po člověka, co zkouší různá náboženství a směry. Po pádu komunismu v našem městě vznikla „křesťanská mládež“ a můj bratr do ní začal chodit. Často mi vyprávěl o svých nových zážitcích s Bohem. Z jeho slov šla naděje a láska. Viděl jsem změnu v jeho životě a jednání.

Byl jsem v období puberty a pěkně to se mnou „mlátilo“. Zhoršil jsem se ve škole a kvůli chování a prospěchu jsem musel být dokonce přeřazen na jinou školu. Tam moje problémy pokračovaly. Tehdy mi bratr vyprávěl o dvou stejně starých klucích, kteří také uvěřili v Boha. Dost jsem se tomu divil, protože to nebyli žádní „svatoušci“.
 
Nakonec jsem se odhodlal i já a poprvé zavítal mezi křesťany. Prožil jsem tam zvláštní přátelskou atmosféru plnou přijetí. Tehdy jsem již zkoušel mluvit s Bohem, většinou to ale bylo po nějakém průšvihu. Často jsem byl pak překvapen tím, co se dělo. Bratr mi často nenápadně pouštěl nějaké kazety, kde se mluvilo o Ježíši a kde byla slova z Bible. Připravoval jsem se na přijímací zkoušky a pamatuji se, že jsem musel několikrát přerušit svoji práci a poslouchat slova a myšlenky, které se mě hluboce dotýkaly. Byly v nich odpovědi na moje otázky. Život smrtí nekončí! Ježíš Kristus kvůli mně zemřel a vstal z mrtvých!

Na uměleckou školu do Prahy jsem se nakonec nedostal, ale v mém životě se začaly odehrávat daleko důležitější věci. Na konci školního roku jsem stále více vnímal, že prázdnota kolem mne a zlo jsou vlastně uvnitř mě samotného. Vše vyvrcholilo na „rozlučáku“ naší třídy, kde jsem dělal věci, za které jsem se později styděl. Vrátil jsem se domů a prožíval silné výčitky svědomí. Pochopil jsem, že to byl Bůh, který ke mně takto mluvil. Během prázdnin jsem už Bohu otevřeně říkal to, co tíží moje srdce, a začal jsem prožívat nádhernou doposud nepoznanou svobodu a radost. To už jsem byl pevně rozhodnutý, že chci natrvalo žít s Pánem Ježíšem.

14. září 1993 jsem Ježíši dal svůj život a nechal se pokřtít. Cítil jsem, že mi odpustil a že mohu začít zcela nový život. V Bohu jsem našel Přítele, kterému se mohu se vším svěřit, a také Otce, jenž mě má rád takového, jaký jsem. Můj život nabral zcela nový směr, na jehož konci není smrt, ale věčný život! 

                                                                                                                                                                            Aleš Mrázek