Jdi na obsah Jdi na menu
 


DVEŘE

 

Ježíš řekl: "Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn." 
 

Jestliže oklamaní potřebují vidět pravdu, odloučení potřebují najít dveře. Jakými dveřmi ale Ježíš vlastně je? 

Za prvé, musíme Ho vidět jako dveře otevřené dokořán! Jsou chvíle, kdy někteří z nás Pána Ježíše vnímají jako Toho, kdo ukládá povinnosti a pouze nás kritizuje, pokud je řádně nesplníme. Děláme tak z Něj druhého Mojžíše, který nás jen přivádí do stavu zoufalství. Ale takový Ježíš není. "Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše," aby odsoudil každého z nás, "ale milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista" (J 1,17) Na nás už jen je, mít smělou důvěru projít těmi dveřmi, protože krev Ježíše Krista nám říká, že všechen soud, který si žádal náš hřích, ztratil na kříži své opodstatnění. Když nám to skutečně dojde, dokonce i ti z nás, kteří se nejvíce obviňují, získají odvahu vstoupit.

 

Za druhé, musíme tyto dveře vidět jako otevřené na úrovni ulice. Když se zamyslíme nad vlastními hlubokými potřebami a selháními a prosíme o duchovní probuzení, stavíme si dveře o něco výš, než je úroveň ulice. Cítíme, že požehnání můžeme obdržet jenom jako lepší křesťané, a proto se snažíme na sobě pracovat. Tím se nám však jenom podaří odsunout dveře ze svého dosahu, protože právě snaha "být o něco lepší" se nám stává překážkou. Dveře milosti jsou totiž neustále otevřené pouze na úrovni ulice, na úrovni naší hanby a selhání a jediné, co je třeba, je ochota uznat svůj skutečný stav a přijít s ním k Ježíši.

Ježíš je mimojiné dveřmi nízkými, takže pokud jimi chceme vejít, musíme v pokání sklonit hlavu. Stále znovu se v Písmu mluví o chorobě "tvrdošíjnosti", která se projevuje především neochotou přiznat vlastní chybu. Když ovšem máme ztuhlou šiji, rozhodně dveřmi projít nemůžeme, protože hlavou narazíme o zárubeň!

A konečně musíme pochopit, že jsou to dveře velmi úzké - "Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu" (Mt 7,14) Pokud budeš chtít vstoupit, budeš muset projít dveřmi úplně sám. A ty sám také musíš činit pokání, aniž bys čekal na koholiv dalšího. My ale nechceme být těmi, kdo činí pokání. Satan nám namlouvá, že ten druhý po našem boku je na tom mnohem hůř a probouzí v nás neochotu se obrátit, pokud to nejprve neudělá on. Tak ale dveřmi nikdy neprojdeme. Právě ty musíš činit pokání, jako bys byl jediným hříšníkem na světě.

Vyhýbáme se dveřím a místo toho se snažíme vyšplhat nahoru jinými cestami: prostřednictvím sebezdokonalování, obracení listů za minulostí, prodlužování chvil strávených rozjímáním, snahy víc svědčit apod. Ale právě naše úsilí je tím, co nás neustále poráží. A zatímco se tak úporně snažíme, Pán Ježíš je v každém okamžiku připraven jako naše dveře otevřené na úrovni ulice, jimiž můžeme rychle vejít, kdybychom jen byli ochotni sklonit u Jeho kříže hlavu.

 

 

 

Úryvek z knihy Kalvárie nebo Sinaj?  od Roye a Revela Hessionových.

Velmi doporučuji!